O smrti
Smrt je jediná jistota našeho života. Nikdo nejsme nesmrtelný a každý jednou zemřeme. Je však otázkou, kdy smrt přijde a jak bude vypadat. Na začátku června 2023 mi zemřel táta a já bych se s Vámi chtěla podělit o to, co mi tato smutná životní situace přinesla a co jsem se naučila.
Naštěstí jsem naslouchala intuici
Můj táta měl už podruhé rakovinu. Navenek působil jako silný člověk a vypadal, že to zvládne i tentokrát. Nikomu neřekl, v jak velkém rozsahu se mu to vrátilo, že nádory prostupují celý trup, byl prostě furiant, co na sobě nedá nic znát. Klasická léčba rakovinu nezastavila, a navíc ničila celé jeho tělo. V květnu jsem ho s jeho partnerkou pozvala na oslavu svého svátku. Oba se divili, že o několik dní dříve, má intuice ovšem věděla své.
Při loučení jsme si domluvili páteční posezení u kávy v nové kavárně vedle jeho domu. Ve smluvený den jsme přijeli, zvoníme, klepáme, telefonujeme…….nic. Běžím k sousedům a tam se dozvídám, že tátu odvezli na ARO do Prahy. Nějak nešikovně upadl na zahradě a nemůže se hýbat. Nic však není jisté, nic se neví, jen to, že ho čeká operace.
Díky chemoterapii byly jeho kosti křehké jako suché větvičky a mohly se snadno zlomit. Při pádu narazil čelem do zídky a „zlomil si vaz“. Z člověka, který byl ve svém věku schopen se o sebe sám starat, pracovat na zahradě, uklízet, jezdit autem a na kole, se stal „ležák“, který hýbal pouze hlavou. Tělo mu sice ochrnulo, ale mozek pracoval skvěle a táta si důsledky svého úrazu moc dobře uvědomoval.
Foto by Pixabay.com
Bylo mi to moc líto
Když jsem ho šla poprvé navštívit do nemocnice, lékaři se mnou vše probrali s velkým soucitem, ale nic vás nepřipraví na to, že vidíte svého rodiče v tak ubohém stavu. Bylo mi to tolik líto, měla jsem s tátou veliký soucit a bylo nesmírně smutné a těžké ho tak vidět, že jsem neudržela slzy.
On mi na mé slzy odpověděl: „Jani, neplakej.“ Bylo to tak něžné, tak soucitné, nebylo v tom žádné ego, jen přijetí a láska. Člověk je tak krásný a láskyplný, když shodí všechny masky a programy a ego se stáhne do pozadí.
Možná se divíte, proč jsem řešila obyčejnou větu „Jani, neplakej.“, ale můj táta mi nikdy neřekl, že mě má rád. Většinou se ke mně choval trochu arogantně, posměšně a s určitým despektem. Neuměl dát podporu, jakou jsem si představovala, nenaslouchal, nechápal, neprojevil cit.
Čas lásky, smíření a odpuštění
Od tátova úrazu do jeho smrti jsme měli 7 dní na usmíření, přijetí, pochopení, projevení lásky a na uspořádání všeho nesouladného. Nikdy však nevíte dopředu, kolik času budete mít. Cítila, že ho moc není a snažila se co nejvíc využít každý okamžik.
Věděla jsem, že se potřebuji tátovi omluvit za své činy z našeho společného života, kterých jsem litovala a nepovažovala je za správné. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se. Když mi řekl, že to nevadí a že to nemám řešit, opět se mi hrnuly slzy do očí. Byla v tom veliká úleva, odpuštění a uvolnění starých zátěží pro nás oba.
Se svou vnučkou Katkou měl můj táta povrchní a dost chladný vztah, přesto za ním přijela. Děda ji prosil, aby se na něj už nezlobila. Když mu říkala, že se vlastně nikdy nezlobila, urovnalo se letité nedorozumění a přišlo smíření na obou stranách. Viděla jsem na tátovi i Katce, jak moc se jim oběma ulevilo.
Návštěvy v nemocnici u táty se nesly v duchu nepodmíněné všeobjímající lásky, soucitu, smutku a smíření. Jsem za to moc vděčná. Děkuji.
Čas smrti
Táta se rozhodl pro odchod pomocí paliativní péče, která člověku pomůže zemřít důstojně, bez bolesti a bez psychického stresu ze smrti. Nezachraňuje nezachranitelné, naopak se soucitem doprovází člověka na jeho poslední cestě. Tak hrdý člověk jako byl můj táta se prostě nemohl stát nemohoucím ležákem bojujícím s rakovinou.
foto by pixabay.com
Život jde dál
Život jde dál, i když v něm někdo chybí a ve vás zůstane jakási „díra“. Teprve čas zařídí, že se postupně zmenšuje a zaceluje. V mém srdci však táta zůstane napořád.
Po smutku a zpomalení jsem začala vyklízet jeho dům, kde žil 50 let. Nacházela jsem věci ze svého a bratrova dětství – hračky, polštářek, tužky, letadlo, auto. Vše tam bylo po různu uklizené a ze všeho na mě dýchala tátova láska k nám, jeho dětem. Po rozvodu s mámou se s námi nemohl vídat každý den, ale jen omezeně. Navenek dělal tvrďáka, kterému to nevadilo, svůj cit nám nikdy nevyjádřil, ba naopak, ale uvnitř se tím asi trápil.
Pomohly mi staré fotky
V domě jsem našla i staré fotky tátovy rodiny – obou rodičů, sestry, babiček a táty za mlada. Uvědomila jsem si, že díky rozvodu rodičů jsem byla z této části rodiny jaksi „vytržena“, nebyla jsem jí přijímána a vztahy byly dost chladné, někdy žádné. Všimla jsem si, jak moc jsem podobná babičce, kterou jsem viděla spíš negativně a vůbec ji nepřijímala.
A jak jsem tak naciťovala své znovuobjevené příbuzenstvo, uvědomila jsem si, že někde uvnitř mě dochází k pochopení, ke smíření, odpuštění, přijetí a lásce s touto částí rodiny a zároveň se sebou. Letité zátěže „roztály“ jako kostka ledu a ve mně se rozhostil klid, mír a přijetí.
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“ — Tomáš Garrigue Masaryk první československý prezident 1850–1937
Zodpovědnost za svůj život
Naplňme proto své životy láskou, radostí a přijetím (článek o přijetí života a smrti zde >>>). Neodsuzujme nikoho, že se chová tak či onak, a že nám nedává dost lásky a podpory. Každý člověk dělá v daném okamžiku to nejlepší, co umí a víc prostě nedokáže a nemůže. Buďme zodpovědní za svůj život a sami ho naplňme vším, co potřebujeme.
Foto by Jana Heidenreichová
„Zemřít je snadnější než žít!“ — Victor Hugo francouzský spisovatel 1802–1885
