Lidé, kteří mě potkávají s mým koněm Libretem, se mě často ptají: „Jaký je pohled na svět ze hřbetu koně?“ Na takovou otázku se opravdu těžko odpovídá pár větami během setkání v lese, či na louce. Nemohu říct, jak to vnímají ostatní jezdci, ale mohu mluvit jen za sebe.
Jak jsem získala svého koně
Libret si před 5 lety zlomil nohu. Byla to únavová zlomenina zřejmě způsobená nevhodnou výživou a přetěžováním. Přestože se koně po takovém úrazu obvykle uspávají, tehdejší majitelé se rozhodli ho zachránit. Prý jim lízal ruce a oni měli pocit, že je prosí o život. Tak zůstal Libret na světě, ale nic se neděje jen tak, a i tohle svůj důvod mělo. Libreta jsem poznala asi půl rok po jeho úrazu. Hubený, smutný a zlomený koník jak na těle, tak na duchu, velmi nedůvěřivý a uzavřený do sebe. Trávila jsem s ním co nejvíce času a nic po něm nechtěla. Postupně mi začal věřit a mít radost ze života. Nakonec jsme se s mužem dohodli a koupili ho, aby měl klid a časem pohodové stáří.
Foto by Jana Heidenreichová
Nohu jsme postupně rozhýbali do takové míry, jakou úraz a vzniklá artróza dovolily. Přesto jsme si našli svůj způsob pohybu v přírodě, na který se oba těšíme. Libret se také stal mým velkým učitelem. O tom si můžete přečíst zde >>>>.
,,Svého koně jsme schopni opravdu poznat až tehdy, když poznáme sebe samé… A když jednou přijmeme svou nedokonalost a přestaneme ji skrývat, pak můžeme začít napravovat u koně jeho, tedy lépe řečeno – naše chyby…“ – Kristy. M Ranch
Trocha teorie
Abych mohla odpovědět na otázku, jaký je pohled na svět ze hřbetu koně, je třeba si říct několik údajů, abyste měli představu o tom, co to vlastně znamená „sednout si na koně“. Na Libretovi sedím ve výšce asi 170 cm, moje hlava je tedy asi 2,7 metru nad zemí. Další věc, kterou je třeba vzít v úvahu, abychom si mohli představit svět ze hřbetu koně, je jeho pohyb, který představuje krok, klus, cval a trysk, jeho váha 500-600 kg, jeho povaha, vychování a odolnost vůči stresu. Dalším faktorem jsem já, jako jezdec a mé jezdecké umění, moje nervová soustava a schopnost zachovat klid i ve složitých situacích. Koně jsou zvířata, která se bojí všeho neznámého a ve všem vidí potenciální nebezpečí. Jsou schopni se leknout igelitového sáčku, pařezu, člověka, cyklisty, auta, jiných zvířat, popelnic, větví na zemi, listu, drnu, slupky od banánu atd. Jejich instinkt jim velí okamžitě se otočit a pádit pryč. V takové chvíli je důležitá schopnost jezdce zachovat klid a chladnou hlavu. Kůň se pak má o koho „opřít“ a situaci může zvládnout.
Krok
Jedu-li na Libretovi krokem, mé boky se uvolněně kolíbají v rytmu jeho chůze a já se cítím bezpečně a stabilně, mohu se rozhlížet po krajině a vše v klidu z výšky pozorovat. Nesmím se však duchem „vznášet někde nad zemí“, ale musím svým tělem i vědomím zůstat s koněm, abych mohla reagovat na jeho případné leknutí, uskočení, rychlé otočení, zakopnutí a další nenadálé pohyby. V tomto klidném pohybu a splynutí nejen s Libretem, ale i s okolní přírodou, jsem zažila mnoho nevšedních setkání s divokými zvířaty, která mě nevnímají jako člověka na koni, ale vidí nás jako jednu bytost, jako koně. Díky tomu se k nim můžeme přiblížit na krátkou vzdálenost a být v přítomném okamžiku na chvíli s nimi. Na jaře jsem tak měla možnost pozorovat srnčí dvojčátka s maminkou, která přecházela přes lesní cestu. Zastavili se, podívali se na nás, a pak v klidu odešli. Nedávno jsme se u napajedla setkali se srncem, se kterým jsme si dlouze hleděli do očí. Srnec se pak ještě jednou napil a v klidu odešel do hlubin lesa. V zimě jsme potkali divoká prasata, o kterých si můžete přečíst zde >>>>. A velmi nevšední bylo i setkání s ledňáčkem, o kterém najdete článekzde >>> .
Foto by Pixabay.com
Klus
V klusu se pohybuji rychlostí asi 14-18 km/hod., což je srovnatelné s jízdou na kole. Svět se poněkud zrychlí, mé smysly vše vnímají intenzivněji, abych byla připravená na případné nebezpečí a mohla reagovat stejně rychle jako Libret a neocitla se na zemi.
Cval
„Když kůň promění svůj klus v cval“, běžíme krajinou rychlostí 40 km/hod. V té chvíli teprve prožívám pocit „letět s větrem o závod“, pocit svobody, volnosti, síly a schopnosti překonávat překážky. Naše těla jsou silně propojená, navzájem vnímáme své pocity, energii, náladu, strach i vzrušení. Cítím každou nerovnost terénu a každý krok mého koně se stává mým vlastním. Jsme jedním, jsme jako Kentaur, jsme tady a teď.
Trysk
Jednou jsem měla možnost vyzkoušet si trysk na bývalém dostihovém koni. V té chvíli se tělo koně přeměnilo v parní lokomotivu, která supěla a řítila se vpřed rychlostí 60 km/hod. se mnou na zádech. V té obrovské rychlosti jsem dokázala vnímat jen dvě věci – svůj strach o život a přibližující se okraj lesa, kde bylo třeba zastavit. Naštěstí jsem překonala sama sebe, i svůj strach a tento nezapomenutelný zážitek si mohla dopřát.
,,Kůň může půjčit svému jezdci rychlost a sílu, kterou on nebo ona postrádají, ale jezdec, který je moudrý ví, že to není nic víc než půjčka.“ – Pam Brown
Jaký je tedy pohled na svět ze hřbetu koně?
Určitě pro každého jiný, ale pro mě je krásný, romantický, dobrodružný, zbystřující smysly, svobodný, uvolňující a zároveň nebezpečný, rychlý a vzrušující. Prostě nejkrásnější a tady a teď.
,,Je mnoho báječných míst na světě, ale jedno z mých nejoblíbenějších je na koňském hřbetě.“ – neznámý autor
Smrt je jediná jistota našeho života.Nikdo nejsme nesmrtelný a každý jednou zemřeme. Je však otázkou, kdy smrt přijde a jak bude vypadat. Na začátku června 2023 mi zemřel táta a já bych se s Vámi chtěla podělit o to, co mi tato smutná životní situace přinesla a co jsem se naučila.
Naštěstí jsem naslouchala intuici
Můj táta měl už podruhé rakovinu. Navenek působil jako silný člověk a vypadal, že to zvládne i tentokrát. Nikomu neřekl, v jak velkém rozsahu se mu to vrátilo, že nádory prostupují celý trup, byl prostě furiant, co na sobě nedá nic znát. Klasická léčba rakovinu nezastavila, a navíc ničila celé jeho tělo. V květnu jsem ho s jeho partnerkou pozvala na oslavu svého svátku. Oba se divili, že o několik dní dříve, má intuice ovšem věděla své.
Při loučení jsme si domluvili páteční posezení u kávy v nové kavárně vedle jeho domu. Ve smluvený den jsme přijeli, zvoníme, klepáme, telefonujeme…….nic. Běžím k sousedům a tam se dozvídám, že tátu odvezli na ARO do Prahy. Nějak nešikovně upadl na zahradě a nemůže se hýbat. Nic však není jisté, nic se neví, jen to, že ho čeká operace.
Díky chemoterapii byly jeho kosti křehké jako suché větvičky a mohly se snadno zlomit. Při pádu narazil čelem do zídky a „zlomil si vaz“. Z člověka, který byl ve svém věku schopen se o sebe sám starat, pracovat na zahradě, uklízet, jezdit autem a na kole, se stal „ležák“, který hýbal pouze hlavou. Tělo mu sice ochrnulo, ale mozek pracoval skvěle a táta si důsledky svého úrazu moc dobře uvědomoval.
Foto by Pixabay.com
Bylo mi to moc líto
Když jsem ho šla poprvé navštívit do nemocnice, lékaři se mnou vše probrali s velkým soucitem, ale nic vás nepřipraví na to, že vidíte svého rodiče v tak ubohém stavu. Bylo mi to tolik líto, měla jsem s tátou veliký soucit a bylo nesmírně smutné a těžké ho tak vidět, že jsem neudržela slzy.
On mi na mé slzy odpověděl: „Jani, neplakej.“ Bylo to tak něžné, tak soucitné, nebylo v tom žádné ego, jen přijetí a láska. Člověk je tak krásný a láskyplný, když shodí všechny masky a programy a ego se stáhne do pozadí.
Možná se divíte, proč jsem řešila obyčejnou větu „Jani, neplakej.“, ale můj táta mi nikdy neřekl, že mě má rád. Většinou se ke mně choval trochu arogantně, posměšně a s určitým despektem. Neuměl dát podporu, jakou jsem si představovala, nenaslouchal, nechápal, neprojevil cit.
Čas lásky, smíření a odpuštění
Od tátova úrazu do jeho smrti jsme měli 7 dní na usmíření, přijetí, pochopení, projevení lásky a na uspořádání všeho nesouladného. Nikdy však nevíte dopředu, kolik času budete mít. Cítila, že ho moc není a snažila se co nejvíc využít každý okamžik.
Věděla jsem, že se potřebuji tátovi omluvit za své činy z našeho společného života, kterých jsem litovala a nepovažovala je za správné. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se. Když mi řekl, že to nevadí a že to nemám řešit, opět se mi hrnuly slzy do očí. Byla v tom veliká úleva, odpuštění a uvolnění starých zátěží pro nás oba.
Se svou vnučkou Katkou měl můj táta povrchní a dost chladný vztah, přesto za ním přijela. Děda ji prosil, aby se na něj už nezlobila. Když mu říkala, že se vlastně nikdy nezlobila, urovnalo se letité nedorozumění a přišlo smíření na obou stranách. Viděla jsem na tátovi i Katce, jak moc se jim oběma ulevilo.
Návštěvy v nemocnici u táty se nesly v duchu nepodmíněné všeobjímající lásky, soucitu, smutku a smíření. Jsem za to moc vděčná. Děkuji.
Čas smrti
Táta se rozhodl pro odchod pomocí paliativní péče, která člověku pomůže zemřít důstojně, bez bolesti a bez psychického stresu ze smrti. Nezachraňuje nezachranitelné, naopak se soucitem doprovází člověka na jeho poslední cestě. Tak hrdý člověk jako byl můj táta se prostě nemohl stát nemohoucím ležákem bojujícím s rakovinou.
foto by pixabay.com
Život jde dál
Život jde dál, i když v něm někdo chybí a ve vás zůstane jakási „díra“. Teprve čas zařídí, že se postupně zmenšuje a zaceluje. V mém srdci však táta zůstane napořád.
Po smutku a zpomalení jsem začala vyklízet jeho dům, kde žil 50 let. Nacházela jsem věci ze svého a bratrova dětství – hračky, polštářek, tužky, letadlo, auto. Vše tam bylo po různu uklizené a ze všeho na mě dýchala tátova láska k nám, jeho dětem. Po rozvodu s mámou se s námi nemohl vídat každý den, ale jen omezeně. Navenek dělal tvrďáka, kterému to nevadilo, svůj cit nám nikdy nevyjádřil, ba naopak, ale uvnitř se tím asi trápil.
Pomohly mi staré fotky
V domě jsem našla i staré fotky tátovy rodiny – obou rodičů, sestry, babiček a táty za mlada. Uvědomila jsem si, že díky rozvodu rodičů jsem byla z této části rodiny jaksi „vytržena“, nebyla jsem jí přijímána a vztahy byly dost chladné, někdy žádné. Všimla jsem si, jak moc jsem podobná babičce, kterou jsem viděla spíš negativně a vůbec ji nepřijímala.
A jak jsem tak naciťovala své znovuobjevené příbuzenstvo, uvědomila jsem si, že někde uvnitř mě dochází k pochopení, ke smíření, odpuštění, přijetí a lásce s touto částí rodiny a zároveň se sebou. Letité zátěže „roztály“ jako kostka ledu a ve mně se rozhostil klid, mír a přijetí.
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“ — Tomáš Garrigue Masaryk první československý prezident 1850–1937
Zodpovědnost za svůj život
Naplňme proto své životy láskou, radostí a přijetím (článek o přijetí života a smrti zde >>>). Neodsuzujme nikoho, že se chová tak či onak, a že nám nedává dost lásky a podpory. Každý člověk dělá v daném okamžiku to nejlepší, co umí a víc prostě nedokáže a nemůže. Buďme zodpovědní za svůj život a sami ho naplňme vším, co potřebujeme.
Foto by Jana Heidenreichová
„Zemřít je snadnější než žít!“ — Victor Hugo francouzský spisovatel 1802–1885
Potřebujete-li něco přijmout, projít těžkým obdobím, pomoci a podpořit, jsem tu pro vás.
Celé dětství posloucháme nejlepší rady do života a doporučení od rodičů, dospělých a učitelů. Časem nastane bod zlomu, kdy už nejsme schopni tyto rady poslouchat a máme toho dost. Některé si však i tak pamatujeme celý život.
A jaká nejlepší rada do života to byla v mém případě?
Dala mi ji moje moudrá babička a provází mě od dětství až do současnosti. Už si přesně nepamatuji, kdy a proč jsem tuhle radu dostala poprvé. Ale určitě to bylo v situaci, kdy se mi něco nedařilo a já jsem za každou cenu chtěla, aby mi to šlo. V takových okamžicích babička pravila:
„Všechno zlé je pro něco dobré.“
Uf, to byla rada „nad zlato“.
Radu jsem tehdy ani neocenila, ani neviděla nic přínosného. Musela jsem si nejdřív prožít všechny své emoce jako bylo zklamání, smutek a vztek.
emoce
Ve chvíli, kdy prožíváme nějaké trable a jsme plni emocí, tak nemůžeme mít nadhled a vidět všechny souvislosti.
Jak rozumět této nejlepší radě?
Tato věta nás upozorňuje na to, abychom ve „špatných situacích“ neviděli jen pohromu a katastrofu. Říká nám, že každá mince má dvě strany a co se nám může zdát negativní, může se časem ukázat jako lepší a pozitivní řešení. Z každé špatné situace se můžeme něco naučit a posunout se dál.
Co dobrého přineslo zlé?
Nedávno jsme byli s mým mužem a s naším koněm Libretem na vyjížďce – tedy já jela na koni, muž šel pěšky. Na louce cestou domů nás chytila silná bouřka. Z nebe se valily proudy vody, fučel vítr a padaly větve. Během chvíle jsme byli všichni mokří až „na kost“. Libret se choval skvěle, dal hlavu dolů proti kapkám a klusal za mým mužem, který běžel před ním. Neplašil se a neprchal domů, což byl dříve jeho oblíbený způsob řešení problémů, naopak byl vzorný.
Dorazili jsme všichni tři mokří do jeho koňského domečku. Libret dostal velikou pochvalu, usušili jsme se, a pak přišlo to dobré v tom zlém. Všichni tři jsme se propojili nějakou zvláštní energií a stáli jsme spolu v domečku a koukali, jak bouřka pomalu doznívá. Bylo to zvláštní splynutí koňské a lidské duše. Pocit vděčnosti, že náš kůň je prima parťák, který umí člověka podpořit a sdílet s ním to zlé. Byla v tom obrovská vděčnost za prožitek a za nevšední propojení, které nám bylo dáno díky „špatnému“.
Nejlepší rada do života opět ožila.
splynutí
Všechno zlé je pro něco dobré
Tato nejlepší rada se stala součástí mého soukromého i pracovního života a pomáhá mi překonávat těžké životní situace. Povzbuzuje mě a dává mi sílu jít dál a hledat to pozitivní, učit se a posouvat se dál.
Znamená pro mě naději, že vše má svůj čas i význam, a že je důležité to dobré i zlé „JEN PŘIJMOUT“.
A jaké nejlepší rady do života jste dostali Vy? A pomohly Vám? Budu se těšit na Vaše komentáře.
Potřebujete-li najít cestu sami k sobě, pomoci řešit problémy, anebo podpořit, jsem tu pro vás.
V našem životě, alespoň podle mého názoru, platí zákon přitažlivosti, aneb stejné přitahuje stejné. Kam zaměřujeme pozornost, tam jde energie, to roste. Díky tomuto uvědomění můžeme převzít zodpovědnost za náš život a vědomou kontrolou vlastních myšlenek si vytvářet a přitahovat to, co chceme. Neboli jaký si to uděláš, takový to máš.
Tento zákon rozděluje lidi na dva tábory
Jedni si myslí, že je to ezoterický nesmysl. Možná je to proto, že se tento zákon nedá vědecky dokázat, možná je pro tyto lidi příliš jednoduchý, a proto mají pocit, že nefunguje.
Druhá skupina si zákon přitažlivost mnohokrát vyzkoušela ve svém životě a nepochybuje. Sama na své práci a životě vidím, že když nejsem v pohodě, pochybuji o své podnikatelské cestě, o sobě, tak mi přestanou chodit klientky, nemám objednávky na nakreslení mandal a celkově energie mého byznysu stagnuje. Pokud ovšem své cestě věřím, jsem v pohodě, vše běží k mé spokojenosti. Více o mně si můžete přečíst zde >>
Zákon přitažlivosti používá každý
Většina lidí zákon přitažlivosti nevědomě používá a ani o tom neví. Je to ovšem v negativním smyslu. Kolikrát si například řeknete: Jsem tlustá. To jsem ale nešika. Nejsem hezká. Mám tlusté břicho. Mám tlustá stehna. Nejde mi to. To nezvládnu. Nemám dost peněz. Nenajdu si muže.
A co se pak děje v našem životě? Přeci platí: Co vysílám, to si přitahuji, takže tloustnu, více věcí mi nejde, připadám si ošklivější, kila přibývají, peníze chybí atd. Přitom je v naší moci si myšlenky hlídat, všímat si jich a případně je usměrnit. Někdy se to lépe řekne, než udělá.
Kde je zádrhel?
Mnoho lidí „jede na autopilota“ a vědomě neovlivňuje své myšlenky a nekontroluje svou energii. Jsou tak vtaženi do víru událostí, které s nimi mnohdy mávají jako tornádo a reagují na ně emočně a automaticky.
Proč to tak je?
Někdy je prostě jednodušší se nechat smýkat, než na sobě udělat nějakou práci a být vědomý.
Někdy je snadnější jít s proudem než jít svou individuální cestou.
Někdy je prostě jednodušší být součástí davu, skupiny než projevovat své názory a být vidět.
Jak se naučit pracovat se zákonem přitažlivosti?
Je dobré začít trénovat na něčem jednoduchém. Přejte si například parkovací místo, když někam jedete. Také to používám a parkovací místo na mě buď čeká, anebo se uvolní, když přijíždím. Můžete si přát poštu bez fronty, koupi šatů ve slevě atd.
Jakmile si v těchto jednodušších přáních budete jistí, můžete přejít ke složitějším a dlouhodobějším projektům.
Nezapomeňte, že trénink dělá mistra. Čím více a častěji si budete vědomě přát, tím lépe vám to půjde a bude to fungovat.
Je dobré si ujasnit, co vlastně chcete
Pokud nevíte, co si přejete a chcete, doporučuji si vzít papír a tužku a svá přání si napsat. Psaní Vám pomůže si vše ujasnit. Buďte dostatečně konkrétní např. „Na konci tohoto měsíce vážím 60 kg.“ „Dnes odpoledne okolo 15. hodiny posílám balíček bez fronty.“ „Až přijedu dnes ve 13 hodin na parkoviště, bude tam na mě čekat parkovací místo.“
Jednejte
Pozitivní myšlení je fajn, ale přání se bez Vaší akce samo nesplní. Pokud chcete vyhrát v loterii, musíte si vsadit.
Je třeba ukázat vesmíru, že to s daným přáním myslíte vážně. Přihlaste se na kurz, nakupte si materiál a začněte tvořit, jděte na setkání lidí, kterých se Vaše přání týká. Vizualizujte si své pocity, které budete mít, až se přání splní. Nakreslete si obrázek Vašeho splněného přání.
Všimněte si výsledku
Mnoho lidí je stále nespokojených a dokonce si „zapomněli“ všimnout, že se jejich přání už splnilo. Tím vesmíru říkáme, že nám na tom vlastně až tak nezáleží.
A nejdůležitější nakonec
Buďte vděční za to, co už máte a poděkujte za splnění svého přání, ať už je, jakkoliv velké či malé. Když se budete soustředit na to, co Vám chybí, budete mít nedostatek. Když budete vděční za to, co máte, budete mít ještě víc.
Věříte zákonu přitažlivosti? Funguje vám?
Potřebujete-li najít cestu sami k sobě, pomoci řešit problémy, anebo podpořit, jsem tu pro vás.
Naše diáře jsou plné úkolů, schůzek a povinností a my často zapomínáme na to, že bychom měli mít čas i pro sebe, odpočinout si a relaxovat. Celodenní shon nám způsobuje stres, který náš organizmus velmi oslabuje, ten je pak snadněji zranitelný a náchylný k nemocem. Většina z nás umí pečovat o fyzické tělo, ale často zapomínáme na své duševní zdraví. Přitom máme k dispozici nejlevnější terapii, která nám v tom pomůže.
O jakou terapii se jedná?
Je to terapie pomocí kreslení či vybarvování, také nazývaná jako arteterapie. Pro začátek nám bude stačit pořídit si nějaké antistresové neboli relaxační omalovánky. Jejich popularita je v současné době veliká a výběr obrovský. Také jsem přispěla svou „troškou do mlýna“ a vytvořila šest sešitů pro vybarvování a dva pro psaní mandal.
foto Jana Heidenreichová
Tato terapie mě zachránila
Kdysi jsem byla dost na dně. Chodila jsem do práce, která mě nebavila a nežila jsem spokojený život. Vlastně jsem spíš živořila. Ubíjelo mě věčné vstávání do práce, kde jsem proseděla 8 hodin, pak se hnala domů, venčila psy, sedla k televizi, šla spát a ráno začínal kolotoč znovu. Byla jsem tak zničená a unavená, že jsem z ničeho neměla ani radost.
A tehdy jsem objevila mandaly, kruhové kresby plné barev. Zkoušela jsem je o víkendu kreslit a postupně zjišťovala, jaký ozdravný a relaxační účinek mají. Po nakreslení mandaly jsem byla plná energie a měla jsem dobrou náladu. I mé zdraví se zlepšovalo a já byla méně často nastydlá a nemocná.
Postupně jsem se vnitřně uklidňovala a uvolňovala a nacházela sama sebe. Mandal přibývalo, takže jsem začala uvažovat o jejich vystavení. První výstavu jsem uspořádala v knihovně v Milovicích a navazoval na ni workshop tvoření těchto obrázků. Lidé mi potvrzovali, že se po vybarvování mandal cítí dobře, jsou plní energie, odpočatí a zlepšila se jim nálada.
foto Jana Heidenreichová
Terapie pro děti i dospělé
Od té doby vím, že kreslení a vybarvování pomáhá dětem i dospělým. Velmi jednoduše si tak vyčistí hlavu, uklidní se po dni plném stresu a cítí se šťastni. Stejně jako jsem to kdysi měla já. Díky tomu, že se plně soustředí na proces tvoření s pastelkami a barvami, mozku už nezbývá kapacita na řešení problémů 😊. Odpočíváme a zároveň procvičujeme mozek, učíme se kreativitě a trpělivosti.
Chyba se stane předností
V životě neexistuje guma a co jsme udělali, nejde odestát. Stejně tak je tomu při kreslení. Tvůrce se tak naučí, že i domnělá chyba může být základem pro nové, neočekávané a zajímavé nasměrování. Každá chyba má tedy v našem životě význam a vede nás k novým pohledům, informacím a možnostem.
Meditace se zentanglem
Zentangle se v mém životě objevil o několik let později. Ponořila jsem se do tvoření a postupně zjišťovala, jak skvělé účinky tato terapie má. Dokonce mi jeho tvoření dodávalo tolik energie, že když jsem kreslila večer, nemohla jsem pak několik hodin usnout 😊.
Říká se, že 20 minut se zentanglem se vyrovná dvěma hodinám odpoledního spánku 😊. Součástí této metody jsou jednoduché a opakující se kroky, které pomáhají našemu mozku relaxovat, přijímat novou inspiraci a snadno změnit naši náladu.
Kreslení zentanglu lze přirovnat k meditaci, kdy jsme si vědomi každého pohybu. Naše oči sledují špičku pera, nebo pastelky, tvoříme jednotlivé tvary, což nás pozdvihne na novou úroveň.
foto Jana Heidenreichová
Kreslení přináší potěšení
A nejen to, také nám přináší zábavu, pocit klidu a když se dílo povede, i hrdost. Při tvoření není důležitý precizní výsledek, ale proces tvorby a uspokojení z toho, že vzniká něco nového a originálního. Cílem je samotná cesta.
Nechte ruku volně klouzat po papíře a barvy vybírejte intuitivně. Ponořte se do procesu a tvořte jen tak dlouho, dokud vás to baví. Uvidíte, že doba vaší tvořivosti se bude časem prodlužovat, budete se zbavovat úzkostí a váš organizmus v sobě nastartuje regenerační a ozdravné procesy.
Buďte stále kreativní
Ať už budete vybarvovat mandaly, zentangle, nebo si jen tak kreslit, pomůže vám to překonat těžké životní situace, hektický život plný stresu a povinností, a zároveň dáte svému životu nový rozměr. Tato nejlevnější terapie je vhodná pro každého, kdo touží po sebevyjádření a má chuť dělat něco nového.
Díky tomu, že se v mém životě „objevily“ mandaly a později i zentangle, jsem se vydala novým profesním směrem, změnila svůj osobní život, a hlavně jsem našla sama sebe. Můj celý příběh si můžete přečíst zde >>>.
Potřebujete-li najít cestu sami k sobě, pomoci řešit problémy, anebo podpořit, jsem tu pro vás.
Zvířata, se kterými máme nevšední prožitek, či nám vstupují do života opakovaně, k nám „promlouvají“, přináší nám určité zprávy, poselství nebo upozornění. Stačí se zklidnit, otevřít se a naslouchat. Kdo by ve svém životě nechtěl lásku, hojnost, prosperitu a klid? Určitě každý. Začtěte se do poselství, které přinesl ledňáček.
Hlas intuice mě zavedl k ledňáčkovi
Byla jsem s koníkem na výletě v lese a už jsme se vraceli domů. Najednou přišel nutkavý pocit, že bychom měli jet po cestičce kolem rybníka. V tomto období tudy moc nejezdíme, přesto jsem poslechla svou intuici a hned jsem věděla proč. Matka příroda pro mě měla vzkaz a krásný zážitek.
Přišli jsme k rybníčku a na větvi nedaleko nás seděl ledňáček říční. Ač jindy velmi plachý, nechal se tentokrát vidět z blízka. Měl krásné rezavé bříško a jeho křídla se tyrkysově leskla ve slunci. Zahvízdal a popoletěl těsně nad hladinou vody kousek dopředu a sedl si na další větev. Vypadalo to, že na nás čeká.
foto pixabay.com
Následovali jsme ho po cestě a když jsme ho dojeli a zastavili vedle něj, na chvíli se naše pohledy setkaly. Pak opět zahvízdal, modře se zaleskl ve slunci a popoletěl na další větvičku. Opět na nás čekal, až ho dojedeme.
Zahvízdal a našel další větvičku o několik metrů dál a opět čekal. Zase jsme zastavili a měli možnost se na sebe dlouze dívat. Nic se v životě neděje náhodou a ani takový intenzivní zážitek nebyl náhoda. Bylo mi jasné, že potřebuji naslouchat jeho poselství.
Poselství ledňáčka
Ledňáček říční žije na březích čistých pomalu tekoucích vod, rybníků a jezer a živí se drobnými rybkami. O životě tohoto ptáčka se více dozvíte zde>>>>. Ryby loví tak, že se vrhá střemhlav do vody, kde chytí rybku, a vyletí s ní z vody. Ponoření se do tajuplných hlubin a vynoření se se „zlatou rybkou“ symbolizuje vzkříšení a znovuzrození. Díky tomu je spojován s pramenem živé vody.
Díky jeho energii budeme vědět, že není třeba váhat a můžeme se po hlavě vrhnout do určité činnosti či do nových věcí, když to shledáme užitečným. Jeho síla nás podrží, abychom neklesli ke dnu, ale naopak se vynořili plni životodárné energie.
Pro své nádherné zbarvení bývá ledňáček nazýván létajícím drahokamem. Proti světlu vrhá jeho peří zelené odlesky a vypadá jako smaragd. Dopadají-li na něj sluneční paprsky, září jako nejmodřejší nebe.
Modrá je dobrá
Modrá barva je symbolem radosti, věrnosti a ochrany a je spojována s planetou hojnosti Jupiterem. Proto vstoupí-li ledňáček do našeho života, objeví se v něm hojnost, radost, prosperita a láska.
foto pixabay.com
Říká se: „Ledňáčka viděti, štěstí míti“.
Ledňáček také bývá poslem klidu a míru. Nabádá nás, abychom svá rozhodnutí neuspěchali a byli otevřeni všem příležitostem, které k nám přijdou. Díky němu dosáhneme v životě toho nejlepšího výsledku. Ten správný okamžik vždy bezpečně poznáme a pomůže nám naše intuice.
Obrázek ledňáčka je součástí karet Magická poselství zvířat a najdete je zde >>>>.
foto Jana Heidenreichová
Jak sepisuji tyto řádky o ledňáčkovi, uvědomuji si, že už asi půl roku v sobě řeším problém s koníkem. Libret se mi zdá posmutnělý a osamělý, protože nemá možnost mít více interakcí s ostatními koňmi.
Stále přemítám, zda ho mám přestěhovat jinam a jestli mám vystoupit z komfortní zóny a jít cestou změny, nebo ho nechat, kde je. Je samozřejmě jednodušší být tam, kde jsme oba zvyklí, i když to není ideální. Zároveň vím, že ve skutečnosti jsme ke změně předurčeni a že změna je nezbytná součást našeho života.
Co mi ledňáček napověděl?
Ledňáček mě upozornil, že bych se měla napojit na svou ženskou energii a intuici, naslouchat svým snům a přáním a nespěchat s nalezením řešení. Když člověk tlačí a chce výsledek co nejdříve, nejedná v souladu se svým srdcem, ale jen se svým rozumem. A v tomto případě musím najít soulad pro lidské i koňské srdce 😊.
Moje kamarádka řekla: „Když o tom přemýšlíš, není to zatím správné intuitivní řešení.“
Dále mě v souvislosti s ledňáčkem napadá, že bych si měla přestat klást podmínky a omezení při hledání nového ustájení (nemají halu, chybí tam tohle či tamto, je to velké, je to malé….) a měla bych se otevřít všem možným i nemožným řešením.
Když člověk přijme to, jaký v dané chvíli je, co v dané chvíli má, v jaké situaci se nachází, jaké možnosti volby vidí a přestane hodnotit, zda je to správné nebo špatné, může se konečně uvolnit. Přijetídané skutečnosti mi tedy přinese otevření mnoha dalších možností, které jsem do té doby nemohla vidět.
A jak to máte ve svém životě vy?
Vnímáte svou intuici a necháte se jí vést?
Umíte naslouchat zprávám, která vám posílá vesmír skrze přírodu?
Mluví k vám zvířata?
A víte, co to znamená?
Pokud ne, můžete se naučit číst poselství zvířat pomocí mých karet s Průvodcem zde >>>>.
Potřebujete-li najít cestu sami k sobě, pomoci řešit problémy, odhalit poselství zvířat, anebo podpořit, jsem tu pro vás.
U mého koně ve venkovním domečku se od podzimu objevují poměrně velké důlky ve slaměné podestýlce. Obrovská záhada a tajemství Matky přírody, nad nímž jsem hloubala až do nedávna.
Co je to tajemství?
Staré české slovo tajemství se vyskytovalo už ve 14. století. Je odvozeninou od slovesa tajit, jehož původ je všeslovanský, tedy nacházející se ve všech slovanských jazycích. Jako příklad si uveďme polskou podobu – taić, ruskou taíť, srbochorvatskou tájiti. Praslovanská forma tajiti je pak příbuzná se staroirským tāid – zloděj.
Tajemství je něco, co má být utajeno, nesmí být prozrazeno, tajná informace. Jsou různé druhy tajemství (obchodní, lékařské, osobní), ale mě nejvíc zajímají tajemství přírody. Měla jsem štěstí a jedno se mi odhalilo.
Kdo tedy dělá záhadné důlky ve slámě?
Pokaždé, když jsem důlky ve slámě objevila, hloubala jsem, kdo tam asi spí. Na kočku byly moc velké a žádní menší psi se tam netoulají. Jaké zvíře využívá Libretův domeček ke spaní? To bylo tajemství, na které jsem dlouho nemohla přijít.
Pomohl mi až sníh. Do domku i z něj vedly dvě cestičky stop onoho nocležníka. Vypadaly jako otisk opičí nohy. Co by ale dělala opice venku, napadlo mě, a tady u nás? A protože můj koník bydlí nedaleko Labe, tajemství tvora bylo odhaleno.
foto Jana Heidenreichová
Vodní krysa
Byla to nutrie říčníznámá také jako vodní krysa. Tento název získala díky dlouhému holému kulatému ocasu podobnému krysímu. Nutrie pochází z Jižní Ameriky a ve světě se často chovají na kožešinu a maso. Takto se ze své domoviny dostaly do celého světa.
foto pixabay.com
Některým jedincům se podařilo uniknout ze zajetí a úspěšně založit místní divoké populace, které jsou vedeny alfa samicí. Její dcery mají v dospělosti teritoria překrývající se s tím matčiným. To by nás mělo vést k zamyšlení nad tím, jaké uspořádání máme v rodině a kdo ji vlastně řídí. Také je dobré prozkoumat, jestli náš vztah k dospělým dětem je založen na závislosti či „přestřižení pupeční šňůry“ a jejich samostatnosti.
Tato zvířata žijí na březích řek, potoků a jezer pokrytých hustou vegetací. Hloubí si nory s chodbami dlouhými 15 a více metrů. Nutrie jsou hlodavci menší než bobři a stejně jako oni mají výrazné hlodavé zuby. Hlodání udržuje jejich zuby ve správné délce. Pokud by jim přerostly, nemohli by přijímat potravu a uhynuli by. Lidé s totemem nutrie by se měli zaměřit na péči o své zuby a jejich hygienu.
foto pixabay.com
Tato zvířata jsou mimořádně náchylná k chorobám žaludku a zažívacího traktu vůbec, proto lidé s nutrií v totemu by měli klást důraz na kvalitní a chemicky neošetřenou stravu. Jedině tak budou zdraví a vitální.
Nutrie jsou výborně přizpůsobené životu ve vodě, na nohách mají plovací blány, uzavíratelné nozdry a díky hmatovým vouskům skvěle nacházejí potravu i pod vodou. Voda je obecně spojována s Velkou pramátí, s ženským principem, s emocionální stránkou života, tvořením a se sny.
Měli bychom se proto zamyslet, zda věnujeme dostatečnou pozornost svým snům a přáním. Na druhou stranu možná sníme příliš a stále a nežijeme v reálném světě. Měli bychom si občas své sny připomenout a pustit se do jejich uskutečnění.
Pouhé snění k naší spokojenosti a naplnění nestačí. Je třeba konat.
Umíte snít? A umíte pak sny přivést do vašeho života?
Mně se to podařilo. Celý život jsem toužila mít svého koně. Až když jsem si dovolila splnit si tento veliký sen, objevil se v mém životě kůň Libret. Díky hlubokému vztahu s ním se moje cesta sebepoznání a vývoje urychlila. Dokončila jsem své vykládací karty Magická poselství zvířat a vydala jsem je, posunulo se i mé vnímání sebe i druhých.
Příroda je mocná čarodějka a vždy má pro nás poznání v pravý čas a na pravém místě. Stačí, abychom byli otevření, chtěli naslouchat a neměli tendenci si určovat, v jaké formě se k nám informace dostanou. Proto pokud se před námi objeví divoké zvíře, je onou informací či poselstvím.
Kde jsem ono divoké zvíře potkala?
Byl slunečný den, a tak jsem se svým koněm vyrazila na procházko-vyjížďku. Brouzdali jsme se s Libretem bok po boku na břehu Labe, a najednou jsme kus před sebou zahlédli velké, černé zvíře. Říkala jsem si, že je to nějaký obří pes, ale neviděla jsem kolem žádného člověka. To bylo divné. Pak se zvíře pohnulo a odběhlo. Mně bylo jasné, že to není pes, ale divoké prase.
Na břehu rostou duby, topoly a další stromy a kanci tu ryjí zem a hledají potravu. Nasedla jsem na koně a pokračovali jsme jízdou. V tom jsme kousek od nás opět zahlédli divočáka. Tentokrát jsme byli opravdu blízko. Čmuchal u řeky, rozhlížel se a do strachu měl daleko. Za to já jsem strach měla. Bála jsem se, aby prase nemělo pocit, že s námi musí soutěžit o potravu, tak jsem mu nahlas sdělila, aby nás obešlo, že jen v míru projíždíme.
Fungovalo to 😊.
foto pixabay.com
Nic se neděje náhodou, ani divoké zvíře v našem životě
V duchu jsem přemýšlela, jaké poselství mi prase má přinést? Co si mám uvědomit? Nakonec člověk nevidí divočáka za bílého dne hned 2x po sobě jen tak. Doma jsem nahlédla do Průvodce k mým kartám Magická poselství zvířat a dočetla jsem se:
„Divoké prase – odvaha, síla, bojovnost, pravdomluvnost, plodnost a inteligence.
Divoká prasata jsou inteligentní, přizpůsobivá a předvídavá zvířata. Lidmi jsou po dlouhé roky pronásledována a střílena, a kvůli tomu se naučila člověku vyhýbat. Divoké prase proto v přírodě spatříme málokdy, protože se i přes svou velikost umí pohybovat velmi tiše a nenápadně. Tam, kde jsou kanci hojně zabíjeni, dokonce změnili své zvyky a stali se aktivními v noci.
Toto smělé a odvážné zvíře se stalo symbolem pravdomluvnosti a boje proti nebezpečí, které na nás může číhat venku, ale i uvnitř, kdy bojujeme hlavně sami se sebou. Jeho kly jsou výhružné a nebezpečné a nabádají nás, abychom se na vše v našem životě podívali objektivně a postavili se za pravdu a čest.
Díky energii kance spatříme vše, co jsme do té doby popírali, před čím jsme strkali hlavu do písku, přiznáme si lež a pojmenujeme věci pravým jménem. To nám dodá sebedůvěru a odvahu postavit se za sebe a svou věc a vrátí nás to zpět k naší cti.
Vstoupí-li kanec do našeho života, pomůže nám řešit především důležité věci a jednat dle morálních zásad a slušnosti, s lidskostí a poctivostí. Získáme tak pocit sebeúcty a důstojnosti, který každý z nás potřebuje.
Kanec nás povede ke statečnosti a upřímnosti k sobě i druhým a získáme díky němu potřebnou odvahu a schopnost přistupovat k problémům přímo a vyřešit mnohé složité situace. Získáme schopnost postavit se lidským slabostem a proměnit je v sílu.
Kanec je mocný a starostlivý spojenec, který se objevuje ve chvílích, kdy čelíme nějaké výzvě. Podpoří náš ryzí charakter, silnou vůli a otevře cestu ke skrytým věděním, která pak dál budeme moudře využívat.“
Pokládám si tedy tyto otázky:
Jsem dost pravdomluvná? A umím se za pravdu postavit? Nebo si pravdu překrucuji tak, jak se mi hodí? Někdy to dělám, hlavně když mám pocit, že úplná pravda by druhým ublížila. Mám však vyzkoušeno, že lež mě vždy dožene. Dávám si v tuto chvíli nový záměr říkat věci pravdivě podle skutečnosti, anebo nezdůvodňovat svá rozhodnutí.
Rozhodněje mi lépe v pravdě než ve lži.
Poznám, co je v mém životě skutečně důležité? A jak to vlastně poznám? Jedinou správnou nápovědou jsou mé pocity. Podle nich zjistím, jak se cítím a vím, co dělat. Pokud je mi dobře, jdu po té správné cestě, jestli mám divný pocit, tak ta cesta není správná.
Pocity tedy mohou být naším barometrem života.
Mám teď na své cestě mocného spojence kance, který mě podpoří svou odvahou, silou, pravdomluvností a inteligencí. Děkuji a jsem vděčná za tento zážitek a poselství divokého zvířete.
foto pixabay.com
A jak to máte ve svém životě vy?
Jste pravdomluvní?
Vnímáte své pocity a necháte se jimi vést?
Nebo strkáte hlavu do písku a nechcete si přiznat některé věci?
Mluví k vám zvířata?
A víte, co to znamená?
Pokud ne, můžete se naučit číst poselství zvířat pomocí mých karet s Průvodcem zde >>>>
Potřebujete-li najít cestu sami k sobě, pomoci řešit problémy, podpořit, anebo najít cestu ke zvířatům, jsem tu pro vás.
Zvířata a hlavně koně nastavují zrcadlo našemu chování a pomáhají nám jít po cestě poznání sebe sama a změně k lepšímu. V druhém pokračování článku se podíváme na to, jak jsem se naučila být „tady a teď“ a nejet jen na „autopilota“, opustit roli malé holčičky a postavit se za sebe. První část článku najdete zde >>>.
Emoční géniové
Emoce lidí i koní vznikají v mozku, v srdci a zažívacím traktu. Koně jsou ve srovnání s lidmi obrovští a mají tedy i veliký mozek, srdce i zažívací trakt. Díky tomu jsou schopni přijímat mnohonásobně více vzruchů ze svého okolí než my lidé.
Jsou to géniové ve vnímání pocitů druhých.
Pan dokonalý
Libret byl opravdu vzorný koník. Kam jsem ho postavila, tam jsem ho našla. Na vycházkách mě v klidu následoval, ničeho se nelekal a nebál, na vyjížďkách byl spolehlivý. Měla jsem pocit, že jsem si koupila dokonalého koně.
Jako tělo bez duše
Časem jsem zjistila, že jeho chování není „dokonalost“, ale stav nazývaný disociace (zamrznutí). Zajímavé informace k tomuto tématu najdete i v článku zde >>>.
Disociace je obranný mechanizmus, který zabrání utrpení zvířete čelícího ohrožení života např. při útoku šelmy. Zvíře instinktivně upadne do změněného stavu vědomí, ve kterém je vnímání bolesti, strachu a dalších vjemů utlumené. Můžeme si to představit tak, jako když duše opustí tělo.
U našeho koně se tento stav disociace projevoval jako jakýsi druh prázdnoty a odevzdanosti. Vznikl v minulosti velmi tvrdým a necitlivým tréninkem bývalých majitelů, kteří ho nerespektovali jako živou bytost s určitými fyzickými a psychickými potřebami.
Disociace se objevuje i u lidí, kteří se stanou obětí násilí, nebo nějakých velmi traumatizujících událostí a neumí je zpracovat. Odpojení jim umožňuje taková traumata přežít a nezbláznit se.
foto pixabay.com
Pomohli jsme si navzájem
Jeden moudrý horseman mi na počátku mé cesty s mým koněm řekl:
„Až ho pořádně nakrmíte a opečujete, objeví sám sebe. Teprve pak zjistíte, jakou má skutečně povahu.“
Měl pravdu.
Libret se postupně vracel do života. Už nebyl lhostejný, ale naopak začal být špatně zvladatelný, všeho se lekal, vše řešil útěkem a některé věci z výcviku si nepamatoval. Jeho duše se postupně vracela do těla a on ožíval. Dokonce si ve zralém věku prošel krátkou pubertou 😊. Postupně jsme budovali vzájemnou důvěru a jeho ochota nechat se vést se zvyšovala.
To však ode mne vyžadovalo spoustu uvědomění sebe sama, svých strachů a emocí. Musela jsem najít mnoho podvědomých vzorců chování, které mi již nesloužily, a opustit je.
Co jsem musela na své cestě sebepoznání změnit?
Role malé holčičky
Jedním z nich byla role malé holčičky, do které jsem nevědomě vstupovala vždy, když jsem se dostala pod tlak a nenacházela řešení situace. Měla jsem pocit, že lidé budou na malou holčičku hodnější a vstřícnější. Tím jsem se oslabovala, byla jsem dětinská a bránila sama sobě dělat volby ve svůj prospěch a dobrý pocit.
Postavit se sama za sebe
Celý dosavadní život jsem se neuměla pořádně postavit sama za sebe. Ale postavit se za Libreta jsem dokázala. Když mu ve stáji nedávali vodu, někdy ani jídlo, připravila jsem si všechny možné varianty nadcházejícího rozhovoru s majitelem stáje a sjednala nápravu. Byla jsem na sebe opravdu hrdá a cítila jsem se odvážná. Pak už byl jen krok k tomu, abych byla schopná se postavit i sama za sebe.
foto pixabay.com
Přestala jsem se koukat na problémy negativně
Když jsem jela s Libretem na vyjížďku, bála jsem se už dopředu, co se kde stane a čeho se lekne. Moje trenérka mě naučila, že všechny překážky jsou výzvou k jejich překonání. Díky tomu jsem byla více kreativnější a vynalézavější, abych tyto pro koně „strašidelné situace“ zvládla.
Kůň je mým barometrem
Nejsem dokonalý člověk, co by měl vše vyřešené. Stále v sobě nacházím věci, na kterých mohu pracovat. Abych se na své cestě sebepoznání neztratila, mám svůj„koňský barometr“. Je velmi pravdivý a okamžitě odhalí mé nedostatky a pomůže mi je napravit.
Pokud naslouchám jeho řeči těla a srdce, vzorce si mohu uvědomit, vidět je a opravit je. Jestliže ale nevnímám, nebo nechci, nastupuje důraznější způsob uvědomění.
Nedávno jsem s ním byla na vyjížďce v lese. Bylo krásně a já se zasnila a přestala být v přítomném okamžiku, což je na koni nezbytné. Libret se lekl „ničeho“ a já spadla. Hned jsem věděla, že jsem někde „poletovala v myšlenkách“ a nebyla jsem tady a teď.
Nejezdit pouze na „autopilota“, nebýt mimo přítomnost a nezůstávat ve stavu odpojení, byl další hlavní důvod, proč jsme se s Libretem přitáhli navzájem do života.
Jsou i jiné cesty poznání sebe sama
Člověk si nemusí pořizovat koně, aby mohl duchovně růst. Jsou různé cesty a každý máme tu svou. Ta moje je spojena se zvířaty, a hlavně s koňmi.
Moje cesta sebepoznání začala již dříve při objevování mandal, avšak díky navázání hlubokého vztahu s mým koněm se velice urychlila. Koně rychle rozpoznají, zda je v souladu naše chování s tím, co skutečně cítíme. Nastavují nám zrcadlo k odhalení našich skutečných pocitů ukrytých za „šťastnou fasádou“.
Můj největší učitel
Největším učitelem na mé cestě k sebepoznání se mi stal náš kůň Libret, černý postarší valach, kterého jsem poznala v jedné stáji. Byla jsem požádána, abych za ním docházela a trochu ho „rozveselila“. Před půl rokem si zlomil nohu a pomalu se dával dohromady. Časem jsem zjistila, že měl nejen zlomenou nohu, ale i duši. Byl smutný, osamělý, vyhublý a neměl radost ze života.
V minulosti byl velice tvrdě cvičen a zneužíván. Sám sebe odpojil od přítomného okamžiku a vše dělal mechanicky. Aby unikl definitivně, raději si zlomil nohu. Nepočítal však s tím, že bude zachráněn. Koně se většinou po takovém úrazu nechávají uspat.
Strávila jsem s ním mnoho krásných chvil a po nějakém čase jsme se doma rozhodli, že ho koupíme. A tak se stalo 😊.
Stejné přitahuje stejné
Stejné energie se přitahují, a tak se objevil v mém životě tento majestátní a zároveň pochroumaný tvor. Zamýšlela jsem se nad tím, proč právě on – jeho bolela noha po úrazu a mě záda po operaci plotének. V té době jsem ještě nevěděla, že toto je jeden z mnoha důvodů jeho přítomnosti v mém životě.
foto Pixabay.com
Koně jako dokonalá zrcadla sebepoznání
Koně jsou v přírodě lovnou zvěří, proto musí vnímat veškeré energie a záměry různých živých bytostí okolo sebe. Dokáží například vycítit, kdy je šelma nažraná a v klidu se pasou v její blízkosti. Na druhé straně poznají, kdy je predátor na lovu a stádo uteče dřív, než se k němu šelma přiblíží. Díky těmto schopnostem, které si koně zachovali i přes dlouhé soužití s člověkem, rychle rozpoznají, zda je v rozporu naše chování s tím, co cítíme uvnitř.
Pokud tedy nasadíme masku „jsem v pohodě“ a potlačujeme například strach, nejistotu, zlost, smutek atd. před sebou i druhými, kůň to ihned pozná a ukáže to svým chováním. Je rozrušený, odchází od nás, nechce nás následovat, utíká od nás pryč.
Naše pocity se nemusí změnit, můžeme být stále smutní, naštvaní, nejistí apod., ale je třeba si to uvědomit a přiznat. Pak jsme pro koně a samozřejmě i pro sebe „pravdiví“.
A jak to funguje?
Pokud se na vyjížďce přistihnu, že jsem nervózní a cítím strach, hledám příčiny těchto pocitů.Zkoumám sama sebe a nacházím např. obavy z rychlého běhu, ztráty kontroly nad koněm, možného pádu a případného úrazu.
Nahlas svému koni a vlastně i sama sobě řeknu: „Librete, jsem z tebe dnes nervózní a bojím se, že se mnou poběžíš moc rychle a nebudeš chtít zastavit. Nechci spadnout na zem a něco si udělat a být pak nemocná.“ Chvíli to nechám působit a za nějakou dobu si uvědomím, že strach se rozplynul, Libret se uklidnil a pokračujeme v pohodě dál.
foto Jana Heidenreichová
Naučit se být k sobě pravdivá, nelhat si do kapsy a nepředstírat sobě, ani jiným.
Tento způsob přiznání si vlastních emocí pomáhá i v běžném životě a není k tomu potřeba mít koně. Jste k sobě upřímní, uvědomíte si své pocity a nahlas si je přiznáte. Díky tomu se uvolníte, uklidníte a přijmete se. Od toho je pak krok k přijetí druhých. Je to krásná a někdy také strastiplná cesta poznání sebe sama.
Víly jsou také nazývané rusalky, divoženky či čarodějnice. Jsou to nadpřirozené bytosti, které nacházíme v mytologii celé Evropy už od dob starověku. Slovo víla je slovanského původu. Víly není snadné spatřit, protože nemají k lidem důvěru. Když však budeme často chodit do přírody, budeme v klidu a potichu, může se nám to podařit.
Jaké známe druhy víl?
Na Balkáně najdeme víly horské, které žily v jeskyních a měnily se v hady. Tamtéž najdeme i víly vzdušné, které se pohybovaly vzduchem a měly vliv na počasí. V Čechách se vyskytuje obdoba těchto bytostí pod jménem Meluzína či Větrnice. Naříkaly v komínech a na hrobech.
Žínky jsou v podstatě víly lesní. Jejich rusé vlasy byly zdrojem jejich síly a uměly se měnit v různá zvířata například koně, vlky, sokoly, labutě a laně. Uměly věštit a léčit. Vodní víly byly označovány jako rusalky a staraly se o prameny, řeky a jezera.
Jezinky obývaly vody a lesy a sváděly lidi z cest do mokřadů, kde je topily. Ošklivé a neupravené víly byly divoženky. Kradly lidské děti a vyměňovaly je za ty své. Další specifickou skupinou víl byly sudičky. Byly vždy tři a novorozeným dětem předpovídaly budoucnost.
Polednice jsou další bytosti související s vílami. V poledne obcházely pole a trestaly ty, kteří v tu dobu pracovaly, také odnášely děti. Poledne a půlnoc byla chápana jako hodina duchů a čas odpočinku. Více o vílách naleznete zde.
Víly a vztah k lidem
Víly není snadné spatřit, protože nemají k lidem důvěru. Když však budeme často chodit do přírody, budeme v klidu a potichu, může se nám to podařit.
Víly mají k lidem většinou pozitivní vztah. Snaží se jim pomáhat, podporovat je a drží nad nimi ochrannou ruku. Už dříve se lidé snažili si víly naklonit a nosili jim polní plodiny, koláče, květy a po stromech jim rozvěšovali barevné stužky.
Samozřejmě jsou i takové víly, které lidem škodí. Odnášejí jejich děti a vyměňují je za své. Lákají lidi do bažin.
O ochranu našeho domova se starají víly domů, které se tu usadily. Někdy nás mohou pěkně pozlobit a schovat nám věci, nebo je přemístit. Víly mají schopnost přinášet štěstí, ale také smůlu, mohou uzdravovat, či pomáhat s usnutím.
foto pixabay.com
Kontakt s vílami má svá pravidla
Při kontaktu s vílami musíme dodržet určitá pravidla, jinak by se nám přestaly ukazovat. Neměli bychom o nich mluvit a prozradit jejich přítomnost, také bychom neměli říkat, čím nás obdarovaly.
Maková víla
Měla jsem možnost vycítit a možná i zahlédnout několik víl, které najdete v kalendáři na rok 2023. Jednou z nich je i Maková víla, kterou si můžete stáhnout zdarma zde. Pomůže vám harmonizovat 1. čakru tím, že si ji vybarvíte.
Tato čakra má ohnivě červenou barvu a je otevřená směrem dolů. Najdeme ji na konci páteře a kostrče. Z tohoto místa se naše životní síla zvedá spirálovitě nahoru a vyživuje všechny ostatní čakry.
Vztahuje se k hmotě, fyzickému světu, přežití, domovu, kariéře a stěhování. Dává nám sílu se prosadit a vytrvat. Propojuje nás s matkou Zemí a jejími energiemi. Souvisí s páteří, kostmi, zuby, nehty, tlustým střevem, konečníkem, prostatou a nadledvinkami.
Pokud je její energie zablokovaná, máme málo tělesné i duševní síly k překonávání překážek, trpíme pocity nejistoty a nedůvěry, vede nás to k honbě za majetkem a upřednostňování materiálna.
Harmonizace čaker
Pokud byste měli chuť, můžete si zharmonizovat všechny čakry. Jednoduchý návod najdete v e-booku zdarma zde.
Další víly
Další víly, se kterými jsem měla kontakt, jsou víla Pampelišková, víla Ohně, Lesní víla, víla Pomněnková, víla Studánková, Luční víly, víla Deště a víla Hvězd. Také jsou víly Jarní, Letní, Podzimní a Zimní. Určitě najdete ještě mnoho druhů dalších víl.
foto pixabay.com
Už jste si vybarvili svou Makovou vílu? Jak se vám pracovalo? Jaká krásná víla vznikla?
Kineziologie je jedna z nejznámějších metod alternativní medicíny. Uznávají ji psychologové, lékaři, učitelé i laici po celém světě. Je postavena na poznatcích tradiční asijské medicíny, která respektuje tělo i ducha, a zároveň slučuje tyto poznatky s psychoterapií a západní medicínou. Její tvůrci zdokonalovali tuto metodu od roku 1976 – 1983. Více si o kineziologii můžete přečíst zde…..
Ráda bych vám v následujícím rozhovoru s mojí klientkou a kamarádkou Katkou ukázala, jak pomohla kineziologie vyřešit zácpy u jejího syna, a také její problémy.
Rozhovor o kineziologii
Jak ses cítila, když jsi přišla poprvé ke mně na kineziologii?
Když už mi došlo, že věci, které v sobě držím, potřebuju řešit s někým, kdo mi může pomoci, tak se mi na jednu stranu moc ulevilo a na druhou stranu přišly otázky. Zvládnu říct, co mě trápí? Dovedu to vysvětlit? Dostat to vůbec nějak ze sebe? A změní se něco? Pomůže mi?
Jaký problém jsi řešila, co Tě trápilo?
Nejdřív jsem si myslela, že mám jen jeden „problém”. A to ten, že syn trpěl na zácpy. Netušila jsem vůbec proč. Když jsem pátrala, čím by to mohlo být, došlo mi (a ty jsi mi to poté na terapii potvrdila), že se vše přenáší z rodiče na dítě. Tím, že jsem nebyla úplně v klidu a řešila v sobě hodně věcí, jsem vytvářela napětí a syn na to reagoval zácpami. Navíc jsem si myslela, že za to můžu já. Po skončení terapie mi po cestě domů došlo hodně moc věcí, které jsem dělala “špatně” anebo to viděla jinak, než to bylo.
Co myslíš tím, že jsi to viděla jinak, než to bylo?
Měla jsem v sobě odmala zakódované, že musím být hodná. Dělat vše, co ostatní řeknou bez ohledu na to, jestli je dobře mně a jestli s tím souhlasím. Nikdo totiž neřešil, jak se cítím já. Postupem času s malým synem mi docházelo, že to tak prostě nejde. Nejdřív musím být spokojená já, a potom budou vlastně i všichni okolo mě. Po terapii jsem si utřídila myšlenky a zkusila to jinak. Být v pohodě, změnit věci, co mě trápily a po pár dnech, týdnech začalo být o moc líp.
Jak ses po sezení kineziologie cítila emočně? Změnilo se něco po fyzické stránce?
Na začátku sezení jsem byla hodně nervózní, hlavou se mi honilo spoustu věcí, například to, jak mám odpovídat, co dělat, jestli mi to pomůže…… Po chvíli ze mě všechny tyhle otázky a tlaky spadly a přišel moment uklidnění a s tím i slzy. Hodně moc slz, které v mém případě pomáhají. Ulevilo se mi. V tu chvíli to byl zvláštní pocit klidu a nervozity najednou. Když jsem odjížděla domů, hodně jsem myslela na vše, co se za ten čas u tebe dělo. A zase ulevující slzy…. Domů jsem pak dojela uklidněná a s tím, že mám o čem přemýšlet a je mi rozhodně o moc lépe.
Jak na tebe po terapiích reagovalo okolí?
Změnu pocítili hlavně doma, tedy partner a syn. Byla jsem o hodně klidnější a o věcech jsem dovedla mluvit. A tím, že jsem se uklidnila, mi syn mohl v klidu říct, kde byl jeho problém a mohli jsme ho řešit. Nakonec to nebylo vůbec ve mně, ale asi jsem to na sebe tak nějak vztahovala a myslela jsem si, že jsem špatná máma, že dělám něco špatně. Pomohly tomu mé problémy z dětství, kde jsem se naučila, že když je něco špatně, mohu za to já.
A kde byl tedy problém s těmi zácpami? Můžeš se s námi o to podělit?
Snažila jsem se víc vyptávat syna a postupem času mi řekl, že má strach jít na záchod jinde než doma. V klidu jsme si sedli, popovídali a věc vyřešili. Nemusí chodit ve školce, všechno stihne vyřešit v klidu doma Přijde mi, že tahle terapie pomůže člověku všeobecně přemýšlet o věcech v životě. A pak si všechno poskládá a zjistí, co může dělat třeba jen trochu jinak a hned je lépe.
Jak se cítíš dnes?
Dnes vím, že se dovedu svěřit mému nejbližšímu okolí a lidem, kterým důvěřuji. To beru jako obrovský pokrok, protože dřív jsem to v sobě dusila a držela. Dovedu vyhodnotit, co mám a nemám řešit. Když už něco řešit musím, dívám se na to s větším nadhledem a přistupuju k tomu trochu jinak. Největší plus je, že jsem klidnější a veselejší.
Chtěla bys nám ještě něco říct?
Dřív jsem nevěřila, že něco jako kineziologie může člověku tak moc pomoci. Už samotný fakt, že člověk ze sebe dostane nějaké kousky svých problémů a toho, co ho trápí, je moc fajn. A ty to celé poskládáš, položíš otázky, nasměruješ a člověk tak dostane odpovědi a někdy i takový ten AHA moment. Sám by na to možná nikdy nepřišel, protože ten problém vůbec nemusí mít příčinu tam, kde si to my myslíme.
Doporučila bys mě a mou práci a proč? Co na spolupráci oceňuješ?
Jsi báječný, pozitivně naladěný a usměvavý člověk, a to je úžasný! A k tomu umíš pomoci. Děkuji moc Jani!
Katko, děkuji moc za rozhovor a také za to, že jsi souhlasila, abych ho zveřejnila.
Potřebujete-li najít cestu sami k sobě, pomoci řešit problémy, anebo podpořit,jsem tu pro vás.
Na webu a e-shopu Zvetrnehurky.cz používám cookies. Budu velmi ráda, pokud mi jejich využití povolíte. Děkuji! Vaše Jana Heidenrechová
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistické
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketigové
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
