Zvířata a my

Zvířata a my

Víte, co si o zvířatech myslel Hippokratés?

Zvířata provází člověka už od nepaměti. Jejich vzájemný vztah se pohybuje ve dvou rovinách. Mohou být buď duchovními průvodci, anebo jsou zbožím. 

První rovina – zvířata jako duchovní průvodci

Už v dávných dobách lidé věděli, že jsou součástí přírody. Dříve se o tyto záležitosti starali šamani, kněží a kněžky, kteří hledali spojení mezi tajemným a neviditelným světem energií přírody a světem lidí. Učili, že voda, kameny, stromy a zvířata, které nazývali totemy, promlouvají k tomu, kdo jim umí naslouchat.

Zvířata se tedy stávala duchovními průvodci či ochránci, léčila nás, dodávala energii a sílu. Nebo se jedná o uctívání zvířat, které se do dnešní doby ještě uchovalo u lidí považovaných za primitivní, žijících v Indii, v pralesích jižní Ameriky, Nové Guineje a v polopouštích Austrálie.

Druhá rovina – zvířata jako zboží

Druhá rovina vidí zvířata jako zboží, nebo věci. Člověk je neomezený vládce, který o všem rozhoduje. Zvířata jsou chována v nevhodných podmínkách, těsných klecích, kde se nemohou ani otočit, jsou jim odebírána mláďata, jsou jim prováděny veterinární zákroky bez umrtvení.

Slouží pouze jako zdroj masa, mléka, vajec a peněz. Nikoho nezajímá, že jsou to živí tvorové s emocemi a city, kteří si zaslouží citlivé zacházení.  Drtivé množství lidí má zavřené oči a nic z toho neví, nebo vědět nechce.

A jak to viděl Hippokratés?

„Všichni živí tvorové mají stejnou duši, i když tělo máme každý jiné.“

Hippokrates.

Toto je můj nejoblíbenější citát a plně s ním souhlasím. Proto jsem ho také použila ve svých vykládacích kartách Magická poselství zvířat.

Můj život je nerozlučně spojen se zvířaty. Momentálně máme doma tři psy a ve stáji jednoho koně. Všichni byli lidmi nějak trápeni, zrazeni, vyhozeni, či odloženi, nebo určeni k likvidaci. Nikdo se nezamýšlel nad tím, jak to prožívají. Byli pouze nástrojem pro lidské ego a peníze.

Třetí rovina – vztah člověka a zvířat

Je pro mě rovinou, kdy je ani neuctívám, ani je nezneužívám, ale pomáhám jim a oni mně.

Pro mě jsou zvířata bytosti s duší, plná emocí a citů. Díky nim jsem dostala možnost nahlédnout za hranice neviditelného. Pochopila jsem, že věci nejsou takové, jak je vidím, ale že mají skrytý rozměr. Umožnili mi a dovolili mi, abych se s nimi hluboce propojila. To mě vedlo a stále vede k poznání sebe samé a k větší citlivosti vůči sobě i druhým.

„Blahořečím onomu času, kdy lidé žili svorně se zvířaty bok po boku a tvořili s deseti tisíci bytostmi jednu velkou rodinu.“

Čuang-c’ , klasický čínský filozof (369–286 př. n. l.)

Tvořit jednu velkou rodinu, jak řekl Čuang-c’, je mým velkým přáním. Přeji si, aby lidé pochopili, že nejsou neomezenými vládci tady na Zemi, ale jsou její součástí. Měli by s vděčností uznávat nejen zvířata, ale i rostlinnou říši a celou planetu Gaiu.

Jaký máte vy nejoblíbenější citát? A jaký máte vztah ke zvířatům?

Potřebujete-li najít cestu sami k sobě, zvýšit svou citlivost anebo pomoci a podpořit, jsem tu pro vás.

Zdroj fotografií: pixabay.com

Měla jsem veliký strach ze smrti

Měla jsem veliký strach ze smrti

Náš život je jako řeka, nebo proud vody. Narozením do něj vstupujeme a celý život se v něm pohybujeme, aniž bychom měli možnost vystoupit. Pokud máme strach ze smrti, jsme ztuhlí, plni stresu a život si nemůžeme pořádně užít. Až když jsem přijala smrt i život, přišla veliká úleva a smíření.

I když jsem měla veliký strach ze smrti, dokázala jsem ji přijmout

Ve starých moudrech se dočteme, že život se podobá tekoucí řece. Život řeky začíná malým pramínkem, stejně jako život člověka začíná malým stvořením. Postupně se řeka i člověčí život rozvíjí, zvětšuje, naráží na překážky, někdy uhýbá, jindy se řítí peřejemi, anebo brzdí v meandrech. Nakonec řeka i náš život doputují ke svému cíli a vlijí se do nekonečnosti moře a univerza.

„Život a smrt jedno jsou. Kdo se smrtí se nesmíří, života neužije.“

— Jiří Kulhánek český spisovatel fantasy 1967

Nedávno jsem měla možnost smířit se se smrtí

Stalo se to ve velmi živém snu. Plavala jsem v moři. Když jsem byla dost daleko od břehu, raději jsem se otočila a plavala zpět. Nechtěla jsem riskovat. Po nějaké době jsem si však uvědomila, že ke břehu mám stále stejně daleko. Plavala jsem tedy rychleji, ale s hrůzou jsem si uvědomila, že břeh se vzdaluje. Proud mě unášel na moře.

Ve snu jsem se viděla z výšky…. Byla jsem maličká postavička snažící se bojovat s proudem vody. Cítila jsem obrovský strach ze smrti, svou bezmoc a věděla jsem, že umřu.

strach ze smrti

Život je jako proud řeky, nevyzpytatelný a omylný

Najednou přišlo uvědomění, že náš život je jako proud vody. Narozením do něj vstupujeme a celý život se v něm pohybujeme bez možnosti vystoupit. 

Pokud s ním bojujeme a snažíme se měnit jeho směr a rychlost, jen se vyčerpáme. Kontrolou svůj život blokujeme a bráníme mu v přirozeném pohybu.

„Život je jako řeka, nikdy nevíš, kdy se proti Tobě vzbouří.“

— Krejsová

strach ze smrti

A tak sem to ve snu vzdala. Přijala jsem možnost, že možná umřu a v tomto přijetí smrti a všeho, byla obrovská úleva a smíření. 

Plavala jsem dál. V dáli jsem uviděla zemi. Stála tam obrovská kamenná zeď, dlážděné pobřeží a schody vzhůru. Proud mě donesl ke břehu a tam mě „propustil“. Seděla jsem na kameni a pocity štěstí ze zachránění střídaly obavy z neznáma, které mě čekalo. Byla jsem v jiné zemi a úplně sama. Nebylo možné se vrátit.

A opět jsem si uvědomila, že je lepší přijmout změnu než proti ní bojovat, stejně jako jsem přijala možnou smrt na moři.

Přijetí neznamená, že se vzdáme a budeme pasivně čekat, co se stane

Máme volbu. V rámci své „životní řeky“ si můžeme vybrat, kudy a jak půjdeme. A určitě máme za svůj život zodpovědnost. Záleží jen na nás, jaký život budeme mít.

PROTOŽE

„Život v nás je jako voda v řece.“

— Henry David Thoreau americký autor a přírodovědec 1817 – 1862

Potřebujete-li něco přijmout, přestat vše kontrolovat, přestat mít strach, anebo pomoci a podpořit, jsem tu pro vás.

Zdroj fotografií: pixabay.com